Významné dny
24. 10. 2011
70 let od posílení obrany Tobruku 11. čs.pěším praporem - Východním
Tobruk byl obklíčen italskými a v menší míře také německými jednotkami již na počátku dubna 1941 a ačkoliv mohl být zásobován pouze vodní cestou ze Středozemního moře britským námořnictvem, velmi dlouho – více jak půl roku – odolával dobytí nepřátelských jednotek až do svého osvobození v prosinci 1941. O jeho obranu se zpočátku staraly britské a australské jednotky, které byly v říjnu téhož roku vystřídány novými britskými posilami, avšak nechyběli mezi nimi ani již zmínění českoslovenští vojáci.
Proč byl Tobruk pro boje na severu Afriky tak důležitý? Tobruk patřil k nejvýznamnějším přístavům ve Středozemním moři v této oblasti, zásobovaly se zde jak spojenecké, tak i německé a italské jednotky. Německá armáda tak v případě obsazení Tobruku spojeneckými vojsky musela pohonné hmoty nebo munici na frontu přesouvat pozemní cestou po pobřežní silnici, jelikož silniční nebo železniční síť v Libyi v té době prakticky neexistovala. Z těchto ryze strategických důvodů proběhlo několik pokusů o dobytí města italskými a německými jednotkami a naopak několik pokusů o definitivní osvobození města z nepřátelského obležení. Všechny tyto akce byly až do listopadu 1941 neúspěšné. A právě v bojích, které probíhaly na přelomu listopadu a prosince 1941, měly svůj nezanedbatelný podíl československé vojenské jednotky.
Českoslovenští vojáci se na Blízký východ dostávali postupně se vznikem Protektorátu v roce 1939. Zpočátku směřovali do Francie, kde se formuje československá exilová armáda ve formě samostatné čs. divize. Po porážce Francie o rok později dochází k evakuaci celé exilové armády do Velké Británie. Část rekrutů ovšem nestihla do Francie včas dorazit a byla tak od zbytku čs. armády zcela odříznuta. Právě tito vojáci, po dohodě s Brity evakuovaní do britského mandátu Palestina, se stali základem nově budované čs. jednotky na Blízkém východě. Do této jednotky dále proudili další dobrovolníci z Protektorátu, ale například i Čechoslováci, zpravidla židovského původu, kteří již žili na Blízkém východě.
O rok později se plně etablovaný 11. čs. pěší prapor – Východní postupně zapojuje do obrany Tobruku. Na počátku října 1941 se předsunutá skupina praporu pod vedením mjr. Karla Střelky přesouvá z oblasti u syrské hranici v Palestině lodí Hero do Alexandrie a odtud, po doplnění zásob a nově vycvičených posil, dále do Tobruku. Plavba lodí nebyla pro čs. vojáky zrovna příjemná, nebyli na mořskou plavbu zvyklí a mnoho z nich trpělo mořskou nemocí. Plavba však byla velmi úspěšná, nedošlo k napadení lodních člunů a 21. října v noci se čs. vojáci vyloďují v obklíčeném Tobruku.
Celý prapor byl po ubytování přidělen k polské brigádě gen. Kopanského, jelikož britské velení předpokládalo, že Čechoslováci se přeci jen lépe domluví s Poláky než s Brity, protože angličtina většiny čs. vojáků nebyla na nejlepší úrovni. Československému praporu byl přidělen téměř 6 km dlouhý nejvíce ohrožený západní úsek opevnění s 13 bývalými italskými pevnůstkami, které měla jednotka bránit. Kromě obranné činnosti měli čs. vojáci na starost také provádění průzkumných i bojových hlídek, kterých až do prosince 1941 absolvovali téměř 90. Na nich také Čechoslováci ukořistili množství nepřátelských zbraní, které svépomocí opravovali, čímž si vysloužili obdiv všech ostatních spojeneckých jednotek v Tobruku.
Od 18. listopadu 1941 se Čechoslováci v rámci operace s krycím názvem Crusader účastní mohutných výbojů proti nepříteli s cílem zahnat italské a německé jednotky k El Agheile a uvolněnit pevnosti Tobruk z obležení. Tyto boje probíhaly se střídavým úspěchem na obou stranách, avšak už 5. prosince se britským jednotkám prorazit spásný koridor do Tobruku a došlo k propojení hlavních spojeneckých sil a tobrucké vojenské posádky. Definitivní konec obležení Tobruku byl vyhlášen 10. prosince 1941.
Boje o Tobruk byly největším bojovým vystoupením československých vojáků v Africe a na Blízkém východě. V boji padlo celkem 14 čs. vojáků, 26 jich bylo těžce raněno a 55 se zranilo lehce. Na vojáki 11. čs. pěšího praporu byli po celou dobu války i v krátkém období po druhé světové válce pohlíženo jako na hrdiny, stejně tak jako na ostatní vojáky v čs. zahraniční armádě. Po roce 1948 se ovšem situace obrací a komunistický režim vojáky z obou front – východní i západní – považuje za zrádce a tito vojáci a jejich rodinní příslušníci jsou perzekvováni, zatýkáni a vyhazováni z armády. Bohužel, někteří zaplatili za pomoc vlasti cenu nejvyšší – pplk. František Skokan z 11. čs. pěšího praporu -Východního – byl ve vykonstruovaném politickém procesu v roce 1950 za velezradu a vyzvědačství popraven. V roce 1969 byl rozhodnutím Vyššího vojenské soudu rehabilitován.
Autor textu: Martin Hakauf